Anketa

Kdo je online

Momentálně je online 0 uživatelů a 1 host.

Přihlášení

Poslední rozloučení s ruským spisovatelem Alexandrem Solženicynem

V Moskvě ve věku necelých devadesáti let zemřel ruský spisovatel Alexandr Isajevič Solženicyn (Александр Исаевич Солженицын). Podle slov jeho příbuzných byla příčinou smrti těžká srdeční příhoda, která se mu stala osudnou. Manželce a synům Solženicyna vyjádřil upřímnou soustrast prezident Ruské federace Dmitrij Medveděv.

Solženicyn se stal světově proslulým především svým vrcholným dílem Souostroví GULAG (Архипелаг ГУЛАГ), vydaným v zahraničí v několikatisícovém nákladu a šířeným po celém Rusku spolu s opisy, které bylo možné číst pouze po nocích a s vědomím vysokého rizika. V tu dobu i jméno Solženicyn mohlo být vysloveno pouhým šepotem.

Díky knize, která se stala pro mnohé inspirací a pro mnohé zůstala vzpomínkou na hrůzy sovětských táborů, si Alexandr Solženicyn navždy vydobyl své místo v ruské literatuře a post odvážného člověka, který se nebál nahlas promluvit o tom, na co mnozí báli jen myslet.

Solženicyn se narodil 11. prosince 1918 v Kislovodsku. Od jeho šesti let žil s matkou v Rostovu na Donu. Už v roce 1937 začal psát a pracovat na románu o první světové válce. Tento text později zpracoval v románovém cyklu Rudé kolo (Красное колесо), který nahlíží na vývoj Ruska od revoluce v roce 1905 přes první světovou válku až po říjnovou revoluci.

Vztah k literatuře mu nezabránil dokončit fyzikálně-matematickou fakultu rostovské univerzity. Poté dokončil i literaturu na filozofické fakultě a do jeho života vstoupila druhá světová válka. Dobrovolně se přihlásil do armády a odešel bojovat na frontu. Byl důstojníkem dělostřelectva Rudé armády a dvakrát byl vyznamenán za statečnost, což ho ovšem nezachránilo před následním stíháním. V únoru roku 1945 byl zatčen za ostrá slova na účet J. V. Stalina a tehdejší sovětské literatury, která zařadil do dopisu určenému svému příteli Nikolaji Vitkeviči.

Solženicyn byl odsouzen k osmi letům v trestném táboře a doživotnímu vyhnanství. Svůj trest odsluhoval v Novém Jeruzalémě, na stavbě obytného domu v Moskvě, v „šaraške“, jednom z tajných vědecko-výzkumných institutů, kde pracovali vězňové, v příměstské osadě Marfino poblíž Moskvy. Od roku 1950 do roku 1953 strávil v táboře v Kazachstánu na všeobecných táborních pracích. Právě doba strávená v pracovních táborech, řada svědectví spoluvězňů, jeho zázračné uzdravení z rakoviny, to vše pomohlo Alexandru Solženicynovi vypovědět pravdu o životě v táborech a stát se tak výjimečným spisovatelem.

Do roku 1956 byl ve vyhnanství v Kazachstánu, po rehabilitaci v roce 1957 se vrátil do středního Ruska a pracoval jako učitel. Po několika letech se objevila v povinné školní četbě Solženicynova novela Jeden den Ivana Denisoviče (Один день Ивана Денисовича, 1962), ve které podrobně a v nejmenších detailech popsal život sovětského vězně číslo ŠČ-854. Sám hrdina časem zapomíná na to, že má i své občanské jméno Ivan Denisovič Šuchov. Tento fakt ještě několikrát znásobuje už tak strašné hrůzy, které je v táboře nevyhnutelné dennodenně zažívat. Ivan Děnisovič jakoby nevidí děsivost, když vypráví o poníženích, kterým se podrobuje, jakoby chápal vše, co se děje kolem něj i s ním jako samozřejmost. Jeden den Ivana Děnisoviče se stal pro jedny šokující knihou, obviněním pro druhé, pravdou, která nakonec vyplula na povrch, pro třetí. Solženicyn se téměř okamžitě stal proslulým autorem, a to nejen v Rusku, a v roce 1964 byl dokonce navržen na Leninskou cenu.

V roce 1968 vyšel v Německu a v ruském samizdatu (rozšířená verze vyšla v roce 1978 v USA a v ruském samizdatu) román Rakovina (Раковый корпус). Věrohodně vypráví o léčebně rakoviny v postalinském období kolem r. 1956. Hlavním hrdinou je vyhnanec nemocný rakovinou a děj popisuje nestranná osoba. Románem se prolínají různé charaktery a povahy lidí ležících na pokojích i chodbách spolu s vyhnancem, včetně komunistů. I tato kniha je do značné mír autobiografická, sám Solženicyn prodělal léčení z rakoviny roku 1954 v Taškentu. V témže roce vyšel v USA a v ruském samizdatu i román V kruhu prvním (В круге первом) napsaný v letech 1955 - 1967.

Jenže to už přetekl pohár trpělivosti sovětské vlády, časy tání (оттепель) skončily, témata lágrů a „šarašek“ se stala znovu nežádoucí, a tudíž zakázaná. Knihy Solženicyna četli však Rusové dále v samizdatu a riskovali tím, že budou následovat osudy jeho hrdinů. Solženicyn se několik let pokoušel bránit a obhajovat svá práva, prosadit vydání svých literárních děl, ale nic nepomohlo, a v roce 1969 byl vyloučen ze Svazu spisovatelů.

V té době měl již rok hotový svůj vrcholný román, encyklopedii vězeňského života, Souostroví GULAG (Архипелаг ГУЛАГ). Román obsahuje holá fakta. Strach, příjezd a odjezd vězňů, slzy příbuzných a mlčení sousedů, životy těch, kteří zatím zůstali na svobodě, i těch, kteří navždy zapomněli, co je to svoboda, příděly vězňů, děti a ženy v táboře, smrt, která už nikomu nepřijde zvláštní. Souostroví GULAG popisuje ideální systém, z kterého není úniku, paralelní svět, který existuje a všichni o něm povědomě vědí, ale raději si ho nevšímají, dokud se nezačne bezprostředně týkat jich samotných.

V roce1970 byla Solženicynovi udělena Nobelova cena za literaturu, kterou si však nevyzvedl z obavy, že by ho ruské úřady nepustily zpět do země. Krátce na to vyšel v zahraničí román Souostroví GULAG. 12. února 1974 byl Solženicyn zatčen a do dvaceti čtyř hodin vyhoštěn ze Sovětského Svazu do Západního Německa. Zpočátku žil spisovatel v Curychu, později v USA. V emigraci nepřestal pracovat, psal jak publicistické stati, tak i beletrii včetně veršů. Kladný vztah k náboženské filosofii, náklonnost k románovým epopejím a dlouhá bělostná bradka nápadně připomínala Lva Nikolajeviče Tolstého a vyzývala tak ke srovnání. V květnu 1994 se Solženicyn vrátil do Ruska, kde byl vřele přijat. Novináři ho nespouštěli ani na krok, v době autorova turné po Rusku lovili každé jeho slovo.

Triumfální návrat byl ale dočasný. Solženicynovo zdraví se zhoršovalo a už nemohl pracovat v plné síle. Díla, která byla vydána, se setkala s dosti chladným ohlasem. Monumentální práce Dvě stě let pospolu (Двести лет вместе), která zachycuje dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1795-1916 a v letech 1917-1995, sklidila ostrou kritiku. Roku 1997 byl přesto zvolen řádným členem Ruské akademie věd. Alexandr Solženicyn zemřel 3. srpna 2008 v Moskvě na srdeční infarkt.

Dnes už je možné s jistotou tvrdit, že Solženicyn byl autor, díky němuž určitá epocha, vzpomínka, definitivně zůstala zaznamenána v jeho knihách a nebýt jeho, možná by byla navždy zapomenuta.

Přečtěte si:

Jeden den Ivana Děnisoviče (Один день Ивана Денисовича) - novela nás zavádí do politického lágru a popisuje jeden den člověka odsouzeného na 10 let podle § 58 (podle tohoto ustanovení byla odsuzována většina politických vězňů).

Souostroví GULAG (Архипелаг ГУЛАГ) – román encyklopedie, jehož název označuje hlavní správu táborů nápravných prací. Solženicyn sám sebe považuje za kronikáře GULAGu mezi roky 1918 - 1956. Sám uvádí, že knihu píše pouze z povinnosti vůči lidem, kteří zde byli mučeni, zemřeli, nebo byli neprávem zadržováni. Jedná se o dílo, které je založeno na vlastních zkušenostech, na vzpomínkách spoluvězňů, atd. Přestože se ne vše, co je zde popsáno, podařilo dokázat, jedná se o věrohodný popis tehdejších praktik v pracovních táborech.

Podle námětu knihy В круге первом byl nedávno natočen stejnojmenný seriál a celovečerní film.