T. Creamer, O. Kotov, S. Noguč

Po více než pětiměsíčním pobytu na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) se dnes na Zemi vrátili tři kosmonauti. Přistávací modul kosmické lodi Sojuz TMA-17 s ruským astronautem Olegem Kotovem, Američanem Timothym Creamerem a Japoncem Soičim Nogučim dosedl měkce v kazašské stepi jihovýchodně od města Džezkazgan. Potvrdilo to ruské středisko pro řízení kosmických letů (CUP).

Kosmonauti odstartovali na kosmické lodi z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu 20. prosince loňského roku a po dvou dnech dorazili k Mezinárodní vesmírné stanici.

Mezinárodní vesmírná stanice (International Space Station - ISS) je v současné době jediná trvale obydlená vesmírná stanice. Její první díl byl vynesen na oběžnou dráhu 20. listopadu 1998 a od 2. listopadu 2000 na stanici vstoupila první stálá posádka. Od té doby je trvale obydlena alespoň dvoučlennou posádkou, která se každých 6 měsíců obměňuje. Stanice je umístěna na nízké oběžné dráze Země ve výšce kolem 350 km s periodou oběhu 92 minut a rychlostí okolo 7700 m/s (27 720 km/h).

Všichni kosmonauti jsou podle agentury ITAR-TASS v uspokojivém zdravotním stavu. Po prvních lékařských prohlídkách budou odvezeni o Karagandy, kde se jejich cesty rozdělí. Kotov odletí na moskevské letiště Čkalovskij, kde ho čeká rodina a kolegové. Creamer a Noguči odletí z Karagandy přímo do amerického Houstonu, kde je čeká rehabilitace. Tato praxe se bude podle agentury uplatňovat i příště.

Kosmonauti během pobytu na ISS přijali tři americké raketoplány, vyložili náklad na ruské nákladní lodě Progress a naložili nový a také přijali tři nové moduly. Kromě toho Kotov spolu a Maximem Surajevem, který se vrátil na Zemi již v polovině března, uskutečnili jeden výstup do otevřeného kosmického prostoru, během něhož připevnili k ISS ruský mechanický modul Poisk.

Posádka provedla na oběžné dráze řadu vědeckých výzkumů. Jen ruská část obsahovala 40 různých experimentů, z nichž část se na ISS ještě neprováděla. Posádka provedla také některé komerční výzkumy. Přivezli na Zemi vzorky a kazety s výsledky experimentů.

Stanice z odlétajícího raketoplánu (2010)

Mezinárodní vesmírná stanice (ISS)

ISS reprezentuje sloučení předchozích plánovaných nezávislých stanic, ruské stanice Mir 2 a americké Freedom. Kromě ruských a amerických modulů plánovaných pro tyto stanice je ke stanici připojen evropský laboratorní modul Columbus (zaměřen a biologické a biomedicinské experimenty a výzkum) a japonský laboratorní modul Kibō (největší laboratoř zaměřená na materiálový výzkum a astronomii).

Dopravu na stanici a zpět zajišťují transportní pilotované kosmické lodě Sojuz a americké raketoplány. Zásobování stanice zajišťují ruské automatické nákladní kosmické lodě Progress, evropské ATV, japonské HTV a rovněž raketoplány vybavené logistickými moduly MPLM.
Mezinárodní vesmírná stanice je společným projektem pěti kosmických agentur: americká NASA, Ruská kosmická agentura, Japonská kosmická agentura, Kanadská kosmická agentura, Evropská kosmická agentura (účastní se 10 z jejích členů; nepodílejí se: Rakousko, Velká Británie, Irsko, Portugalsko a Finsko; Řecko, Lucembursko a Česká republika vstoupily do ESA později). Brazilská kosmická agentura (Brazílie) se účastní na základě zvláštního kontraktu s NASA. Podobně Italská kosmická agentura má oddělené smlouvy pro různé aktivity, které nedělá v rámci úloh Evropské kosmické agentury pro ISS (jejíž je Itálie také plným účastníkem).

Kosmodrom Bajkonur

Kosmodrom Bajkonur (rusky Космодром Байконур) je hlavní ruský kosmodrom, používaný od počátku kosmické éry. Jeho střed se nachází v bodě o zeměpisných souřadnicích 45° 55' s. š. a 63° 18' v. d.

Vybudován byl v Kzyl-Ordinské a Karagandské oblasti na území Kazašské SSR (nyní Republika Kazachstán) mezi městy Kazalinsk a Džusaly na základě rozhodnutí vlády SSSR č. 292-181 ze dne 12. února 1955 jako 5. Naučno-issledovatělskij ispytatělnyj poligon (5-NIIP, 5й Научно-исследовательский испытательный полигон, 5-НИИП) Ministerstva obrany SSSR pro zkoušky balistických raket.

První start balistické rakety se odsud uskutečnil 15. srpna 1957, od 4. října 1957, kdy odtud byla vypuštěna první umělá družice Země Sputnik 1, je používán i pro kosmické starty. V západním tisku bývá často nazýván Tjuratam podle blízké železniční stanice. Původní vesnice Bajkonur (kazašsky Bajkonyr) leží asi 320 km severovýchodně od kosmodromu; jméno bylo pro kosmodrom použito kvůli utajení skutečné polohy kosmodromu.

Po rozpadu SSSR v roce 1993 přešel kosmodrom do vlastnictví nově vzniklého samostatného státu Kazachstán, ale po složitých jednáních byla podepsána dvoustranná mezivládní dohoda o dlouhodobém pronájmu kosmodromu Ruské federaci na dobu nejméně 20 roků za 115 mil. USD ročně, v roce 2004 byla prodloužena do roku 2050. V lednu 2005 byla zřízená společná kazašsko-ruská společnost „Bajterek“ pro komerční zajišťování startů nosných raket typu Angara.

Vlastní kosmodrom zabírá plochu 6717 km2. Nachází se zde 15 ramp 9 typů pro vypouštění kosmických nosičů, 4 rampy pro vypouštění mezikontinentálních balistických raket, 11 montážních budov MIK se 34 halami pro přípravu nosných raket a družic a sond, 3 tankovací stanice pro plnění nádrží kosmických těles kapalnými pohonnými látkami a stlačenými plyny, sledovací stanice s výpočetním střediskem pro zajišťování vzletu raket, stanice pro zkapalňování vzduchu pro výrobu kapalného kyslíku a dusíku, tepelná elektrárna s výkonem 60 MW, energovlak s výkonem 72 MW, 2 letiště, 470 km železničních tratí (z toho 40 km speciálního rozchodu), 1281 km silnic, 6610 km elektrorozvodné sítě, 2784 km spojové sítě a hangár.

Z kosmodromu jsou a v minulosti byly vypouštěny všechny sovětské a ruské pilotované kosmické lodě typů Vostok, Voschod a Sojuz a bezpilotní nákladní kosmické lodě typu Progress, zásobující Mezinárodní vesmírnou stanici. Jsou odsud vypouštěny stacionární telekomunikační družice, sondy k Měsíci a sondy k planetám a část vědeckých, aplikovaných a vojenských umělých družic Země. k tomu účelu se Používaly a používají různé typy nosných raket; v současné době zejména různých modifikací typů Sojuz, Proton a Zenit.
Ve městě Bajkonur na břehu řeky Syrdarji. žije a pracuje Přes 70 000 specialistů a jejich rodin.

Sojuz TMA-6

Kosmické lodě Sojuz

Sojuz (rus. Союз) je označení řady sovětských nyní ruských pilotovaných transportních kosmických lodí různých variant. Tyto lodi o celkové délce 6,98 m a maximálním průměru 2,72 m sestávají ze tří části: z návratového modulu SA (спускаемый аппарат), z obytné sekce BO (бытовой отсек) a přístrojové sekce PAO (приборно-аггрегатный отсек). Pokud slouží jako transportní lodi, mají v přední části obytné sekce umístěno aktivní stykovací zařízení, sloužící k připojení lodi ke kosmické stanici nebo jinému kosmickému objektu. V zadní části přístrojové sekce je umístěn zdvojený korekční motor, který slouží jednak k manévrování na oběžné dráze, jednak k brzdicímu manévru pro sestup z oběžné dráhy na Zemi. Některé verze byly vybaveny výklopnými panely fotovoltaických článků. Jednotlivé varianty se od sebe liší podle účelu, ke kterému byly určeny. Vzletová hmotnost lodí se pohybovala podle varianty od 6560 do 7250 kg.

Celá kosmická loď je pokryta izolační obšívkou zelené barvy. V průběhu startu je umístěna pod aerodynamickým krytem, jehož součástí je i motor záchranného systému SAS (система аварийного спасения) na tuhé pohonné látky o tahu 785 kN.

Na oběžnou dráhu jsou tyto kosmické lodi vynášeny různými variantami nosných raket typu Sojuz.

Z kosmických lodí typu Sojuz byla odvozena i automatická nákladní kosmická loď typu Progress. Byla z nich také odvozena řada špionážních družic Jantar, létajících v rámci programu Kosmos.

Za dobu své existence havarovaly dva Sojuzy, v roce 1967 a v roce 1971, a zahynuli v nich celkem čtyři členové posádky. Americké raketoplány havarovaly rovněž dvakrát, v roce 1986 a 2003, a zahynulo při tom čtrnáct lidí, protože raketoplán má větší posádku.

Nová vesmírná loď

Rusko plánuje nový typ pilotované kosmické lodě, který nahradí současné Sojuzy, které slouží už přes čtyři desítky let a prošly za tu dobu řadou modernizací. Bude objednávat rakety nové konstrukce, které vynesou příští kosmické lodě do vesmíru. Postaví i nový kosmodrom na Dálném východě, protože hlavní startovací základna, Bajkonur se po rozpadu Sovětského svazu stala územím cizího státu - Kazachstánu.

Korporace RKK Eněrgija by měla v dohledné době navrhnout nový typ kosmické lodě o celkové hmotnosti asi dvacet tun. První lidská posádka by v ní pak měla vzlétnout koncem příštího desetiletí.

Od nové ruské lodi, nazývané zatím úředním jazykem Výhledový pilotovaný transportní systém, se očekává, že bude dopravovat kosmonauty a náklady na oběžnou dráhu kolem Země a k Mezinárodní kosmické stanici ISS. Má být ale také schopná dosáhnout oběžné dráhy kolem Měsíce, případně doletět ještě dál.

Zatímco nynější Sojuzy mohou mít nejvýše tříčlennou posádku (anebo létat automaticky), nový stroj má podle zadání být schopen vynést šest kosmonautů a alespoň půl tuny nákladu na oběžnou dráhu kolem Země. Model určený k letu k Měsíci unese čtyři kosmonauty a sto kilogramů nákladu. Automatická verze lodi má být schopna dopravit na zemskou orbitu dvoutunový náklad a zpět na zemský povrch dopravit půltunový náklad, například výzkumné materiály z Mezinárodní kosmické stanice.

Modul pro posádku, pravděpodobně kuželovité pouzdro, má být podle zadání vyroben tak, aby se dal použít až k deseti letům do vesmíru. Dosud není jasné, jestli na vývoji nového ruského kosmického plavidla bude nějak spolupracovat i Evropská kosmická agentura ESA. Ta má v současné době má jen automatické kosmické lodě a není schopna vynášet své astronauty do vesmíru. Zatím je tam posílá na amerických raketoplánech a ruských Sojuzech.


Zdroj: ČTK, wikipedia.org, aktualne.cz